120 dní Sodomy (Salo)
[The 120 Days of Sodom 1976]
Sadistický, šokující, pro někoho odporný, pro jiné umělecký….tak přesně takhle by se dal vystihnout film režiséra Piera Paola Pasoliniho. Předlohou k tomuto filmu byl román 120 dní Sodomy od „božského markýze“ de Sade. Věřte mi, že při sledování rozhodně nebudete mít příjemný pocit.
Film vznikl v roce 1975 a stal se Pasoliniho nejrozporuplnějším dílem. Dodnes je v mnoha zemích, i v zemi svého vzniku-Itálii, zakázán. Na tomto filmu jsou jasně vidět trendy tehdejší doby- kritika fašismu, fascinace násilím, sexualitou..to můžeme najít i v Kubrickově Mechanickém pomeranči (1971) nebo v Bertolucciho Posledním tangu v Paříži (1972) či v Bergmanově Hadím vejci (1976). Pasolini se nechal částečně inspirovat románem markýze de Sade, ale jsou zde i odkazy na Dantovo Peklo, např. konstrukce jeho kruhů. Zajímavostí je, že Pasolini se premiéry svého filmu již nedožil. Tři týdny před ní byl brutálně ubit holí, a poté přejet mladíkem, který tvrdil, že ho obtěžoval (Pasolini byl homosexuál). Pravé důvody tohoto činu zůstaly dodnes neobjasněny.
Film se odehrává v Itálii během druhé světové války. Samotná část názvu- Saló odkazuje na centrum Italské sociální republiky, která vznikla a několik měsíců existovala pod přímou německou patronací poté, co byl svržen Mussoliniho režim. Hlavními aktéry jsou čtyři ctihodní muži- vévoda, biskup, prezident odvolacího soudu a bankéř, pak prostitutky, „oběti“ v podobě mladých chlapců a dívek a nakonec vojáci, hlídající oběti. Všechny hrůzy jsou prováděny za zdmi obrovské vily, takže nikdo nepovolaný o nich neví. Oběti jsou tedy naprosto bezmocné a nezbývá jim nic jiného než jen plnit příkazy svých pánů.
Film je členěn do čtyř částí, ve kterých Pasolini postupně stupňuje násilí a hrůzy. První část se nazývá Předpeklí. Zde dochází k nalezení a pochytání obětí. Další částí je Kruh mánií. Tady se odehrává spousta sexuálně zvrácených orgií. Pořádají se svatby, dochází zde k perverznímu sexu, jakýkoliv náznak citu je trestán, lidé se chovají jako zvířata. Před hrůznými scénami je vždy vyprávěn příběh zkušenou prostitutkou, ze kterého čtyři „velitelé“ získávají inspiraci pro své další činy. Třetí částí filmu je Kruh hovna, ve kterém jsou oběti nuceny pojídat vlastní exkrementy, které jsou přinášeny na podnosech jako vybraná pochutina. Konečnou a nejsadističtější částí je Kruh krve, ve kterém jsou oběti mučeny a popravovány těmi nejrůznějšími způsoby. Jsou jim uřezávány či upalovány genitálie, jsou zaživa stahováni z kůže, skalpováni….Všechny tyto odporné scény sledujeme pouze zdálky, kukátkem skrz zavřené okno, takže k nám nedolehne žádný bolestný řev. Vnímáme pouze ticho a hrůzné výjevy. Závěrečná scéna filmu jako by nás měla „očistit“ od všeho, čeho jsme právě byli svědky. Vidíme v ní dva vojáky, kteří spolu během prováděného násilí v klidu začnou tančit a bavit se o dívce jednoho z nich, jako by vůbec nevnímali, co se kolem nich děje.
Někteří otrlejší a otrkanější lidé dnes již nebudou považovat film za až tak děsivý, vždyť v hororech už je téměř normální, že jsou lidé stahováni z kůže, rozsekáváni….a podivného sexu je přeci taky všude plno, ale nejspíš jim uniklo, že děsivost je trochu někde jinde. Tohle všechno by se totiž klidně mohlo stát. Kdo ví, co se děje za zdmi venkovských sídel, kam nemá nikdo přístup… Pasolini zde prostě kritizuje moc, díky které se lidé stávají pány nad životem a smrtí a právě v této moci je ta zmíněná děsivost.
Některé zajímavosti o tomto filmu jsem získala z článku Jana Jaroše, další z knihy Kronika filmu.
[Lenny - duf.cz]
-----------------------------------
V prostorné vile dají čtyři fašističtí funkcionáři, prezident, vévoda, soudce a biskup, shromáždit vybranémladíky a dívky, které nutí coby své nevinné "otroky" k ukájení vlastních sexuálních deviací. Za doprovodu vyprávění příběhů zvrácených sexuálních zážitků z úst tří zkušených majitelek vybraných bordelů se ponižování bezbranných obětí stává stále bezuzdnější, rafinovanější a krutější... Pasoliniho poslední snímek měl světovou premiéru na MFF v Paříži v listopadu 1975. Po dlouhá léta bylo pak jeho promítání zakázáno i v celé řadě tehdejších "západních" zemí včetně Itálie. Režisér čerpá motivy z knihy "božského markýze" de Sada (1740-1814) 120 dnů Sodomy (poprvé byla vydána roku 1904) a zasazuje děj do fantaskně zkresleného prostředí "italské socialistické republiky" se sídlem v severoitalském Saló, kterou Mussolini ustavil z Hitlerovy milosti v září 1943 a která utlačovala fašistickým terorem stále se zmenšující území až do dubna 1945. Naturalisticky šokujícím dílem chtěl tvůrce upozornit na traumatizující skutečnost, že totální zvěcnění sexuality je i problémem moderní společnosti: jde o metaforu pro hrozivé selhání člověka, opojeného neomezenou mocí. Jeden z nejděsivějších filmů v dějinách kinematografie vzbuzuje dodnes kontroverzní reakce nejenom u diváků, ale i u kritiky - např. Ugo Casiraghi tvrdí, že jde o "nádherný", v kontextu Pasoliniho tvorby "nejtragičtější a možná i nejvýznamnější film".
[aero]