25. hodina
[25th Hour 2002]
Film 25. hodina v loňském roce natočil vynikající černošský režisér Spike Lee podle literární předlohy Davida Benioffa, jenž ji zpracoval jako svůj scenáristický debut. Leeho na ní zaujal motiv pevně ohraničeného časového vyprávění, se kterým už pracoval dříve, kdy v roce 1989 natočil film Jednej správně. Ve 25. hodině je hlavním hrdinou drogový dealer Montgomery Monty Brogan, který si má za své dealerství odpykat spravedlivý trest. Zatímco nedávný Caton-Jonesův film Hodina pravdy, který se drogovou tematikou rovněž zabývá, si položil otázku po příčinách, které mladého hrdinu přivedly na scestí, Lee to ústy Montyho shrnuje do jedné věty: matka zemřela a z otce se stal alkoholik. Koncentruje se na situaci člověka, který má za několik hodin nastoupit do sedmiletého vězení a neví, co ho čeká. Základní vyprávěcí naladění je očekávaně melancholické, k tomu přispívá i setkání hlavního hrdiny s dvěma přáteli z dětství.
Místo, kde se Monty Brogan s přáteli sejde, je newyorský rockový klub, ovládaný ruskými mafiány, pro které pracoval. Na diskotéku se sem dostane i sedmnáctiletá studentka Mary (Annu Paquinovou si pamatujeme jako Oscarem oceněnou Floru z Piana) a svádí prvního z Broganových kamarádů Jacoba (je jejím středoškolským profesorem). Pokušení, které se osamělého muže zmocní, se na chvíli dostane do čela filmového vyprávění. Druhý Montyho kamarád Francis je makléřem a vlastní byt s výhledem na trosky World Trade Centra. Jeho zřícení můžeme vnímat jako paralelu k Montyho osudu poté, co u něj policie našla drogy a tisíce dolarů. Kdo jej udal, není zpočátku jasné. Podezření padá i na jeho portorikánskou přítelkyni Naturelle, pátou osobu v tomto neokázalém loučení se svobodou.
Přestože má 25. hodina jasně danou výchozí situaci, nenechává se Lee spoutat nabízejícími se schématy a vyprávění prokládá řadou pozoruhodných momentů, při kterých se mění i styl filmu. K eseji směřuje Montyho večeře s otcem, kde si odskočí na toaletu a při pohledu do zrcadla vykřičí, co ho na světě štve (v drsném vyjádření, což však vzhledem k prostředí nepůsobí samoúčelně). V závěru celý snímek naopak směřuje až ke kýčovité idyle, jež sice působí pateticky, ale je v kontrastu s neradostnou realitou. Jednotlivá stylová vybočení mají vlastní filmařské ztvárnění, které je v obou případech paradokumentární, projevující se zejména v zrnitosti obrazu (za kamerou stál Rodrigo Prieto, jenž si získal uznání filmem Amores Perros). Zatímco v případě idyly se přibližuje k žánru oslavného dokumentu, v případě eseje s velkou mírou přesvědčivosti na nás přenáší prach z ulic města (zejména Manhattanu a Brooklynu), které se stalo neoddělitelnou součástí všech Leeho filmů (Malcolm X, Horečka džungle nebo Sex po telefonu). Pro budování atmosféry je působivé je i zachycení prostředí rockového klubu, v němž se postavy dostávají do vytržení vyjádřeného klipovou poetikou obrazu a střihu: studentka Mary po požití éčka a alkoholu, profesor Jacob poté, co se ji odváží políbit.
Výraznou složkou zmiňovaných scén je hudba Terence Blancharda. Ten v případě emocionálně vypjatých scén (rvačka Brogana s kamarády) neváhá použít ptačího zpěvu.
25. hodina má silné herecké obsazení, v níž dominuje výkon Edwarda Nortona. Máloco mu lze vytknout, snad přílišnou perfekci, s níž se nechává komponovat do záběrů, v nichž vedle dozadu sčesaných vlasů a charismatické bradky vyniká Montyho pozvolné sebezhroucení. Norton se zde dostává do souvislosti s někdejšími hollywoodskými hvězdami, jakými byli Montgomery Clift (podle kterého dala matka hlavnímu hrdinovi jméno), nebo Paul Newman, na jehož slavného Frajera Lucka (1967, režie Stuart Rosenberg), odkazuje plakát v Montyho bytu.
V kontextu tvorby Spika Leeho je 25. hodina spíše dílem méně významným, neboť přes všechnu invenci v překračování scenáristických konstrukcí zůstává přece jen poplatná hollywoodskému střihu. Odhlédneme-li však od režisérovy předchozí tvorby, jde o dílo jistě nadprůměrné, které dojímá a bolí v sympaticky únosné míře, a proto si jej zapamatujeme jako v podstatě příjemný film, i když vypráví o velmi závažných věcech.
[Tomáš Hála, 15. 4. 2003]
Scénář: David Benioff. Režie: Spike Lee. Kamera: Rodrigo Prieto. Hudba: Terence Blanchard. Střih: Barry Alexander Brown. Výtvarník: James Chinlund. Hrají: Edward Norton (Monty Brogan), Rosario Dawsonová (Naturelle Riveraová), Philip Seymour Hoffman (Jacob Elinsky), Barry Pepper (Francis Xavier Slaughtery), Anna Paquinová (Mary D´Annunziová) a další. ŠU, barevný. 134 minuty. České podtitulky. Dolby stereo. USA 2002. Distribuce v ČR: Falcon. Premiéra v ČR: 17. dubna 2003.
---------------------jiná
Vyděšený drsňák na křižovatce, dopadený drogový dealer Monty Brogan (Edward Norton), má tři zparchantělé možnosti, kudy dál. A žádná z nich nestojí ani za poloviční dávku sajrajtu, který ho do toho dostal. Může se pokusit zdrhnout (ale dřív nebo později by ho stejně chytili), může se zastřelit (a režisér Spike Lee to bude muset zabalit a hledat si jiný příběh) anebo může jít do vězení (kde ho hned první noc znásilní a preventivně mu vytlučou zuby, aby s ním dalších nekonečných sedm let mohli pravidelně provozovat bezbolestný orální sex). Dobře rostlej bílej frajer bez kámošů nemůže ve společných vězeňských sprchách dopadnout jinak! A Monty si uvědomuje, že každou hodinu, kterou ukrajuje tahle noc z jeho svobodného života, je téhle palčivé hrůze blíž. Ví, že to pěkně posral a že to, co přijde, asi nezvládne...
dělí se s Montym o své bohaté zkušenosti jeho ruský boss strýček Nikolaj, který se o svůj život v lochu rval ve volném stylu poprvé už ve čtrnácti. Fígl je v tom vyhlédnout si rychle někoho, koho nikdo nechrání, a zmlátit ho do krve, aby si ostatní mysleli, že mezi ně přišel magor, co je mu všechno jedno. Vězení prostě není lavička s výhledem na East River a dá se v něm snadněji umřít než žít! V díře jste jenom velká tlustá nula. Taková, jaká bude co nevidět i z Montyho Brogana, který se slušně živil jako drogový dealer, někdo ho prásknul a pak ho chytili a zašili. Dokonce i ti, kteří ho dosud milují, vědí, že si to vlastně zasloužil. Když se vezme, jak čilý „společenský život“ vedl, není jich zas tak mnoho: portorikánská milenka Naturelle, dlouholetí kámoši učitel Jakob a burzovní makléř Francis, otec James a pes Doyle. Komorní sestava těch, jimž snad může věřit, kteří mu zbyli a jsou schopni se statečně tvářit, že tohle je nejlepší noc jejich i jeho života.
sděluje Monty svému obrazu v zrcadle poté, co podobně pokálel většinu etnických a profesních skupin, obývajících spolu s ním jeho zraněné, multikulturní město New York. Atlantský rodák, absolvent newyorské univerzity a kontroverzní sólista, režisér Spike Lee (Jednej správně, Malcolm X), sice již není tím mladým, černým „rozhněvaným mužem“, který si to rozdává s celým Hollywoodem, ale stále má dost energie, aby znepokojoval a příběhům, jež vypráví, dal širší rámec a nadčasový kontext. A tak ani tady, ve spolupráci s debutujícím scenáristou a autorem literární předlohy Davidem Benioffem, netlumočí „jen“ zlomovou epizodu z podělaného života irského drogového dealera z Brook-lynu, který má portorikánskou milenku a ruského šéfa. Ale rozvíjí tu jakousi melancholickou existenciální paralelu mezi jeho pošahaným osudem a fatální katastrofou města, které tu před 11. zářím 2001 bezstarostně žilo a v němž on ještě před pár týdny bezstarostně provozoval svoji živnost. Ostatně z Brooklynu na Manhattan to není zas tak daleko. A přestože literární předloha i scénář vznikly ještě před tímto osudným datem, Spike Lee tu vyklenul metaforický oblouk, jímž ve své temné poémě obě destrukce propojil, a přivedl svého padlého hrdinu do stínu spadlých věží.
„Po dnešní noci je konec!“ konstatuje makléř Francis za oknem svého manhattanského bytu s výhledem na buldozery, bloudící v ruinách gigantické jizvy, jež tu zbyla po „newyorských dvojčatech“. A je jasné, že v životě tohohle poznamenaného města i Montyho Brogana, jenž nectil jeho pravidla, už nikdy nebude nic jako předtím. Lee se nezabývá tím, jak k tomuhle džobu přišel a co všechno tím způsobil (používané flashbacky jsou spíše ilustrativní nežli explikativní) – ale soustřeďuje se na chvíli, kdy je třeba za všechno zaplatit. A tahle jednoduchá finta způsobuje, že lze i k antihrdinovi typu Montyho pociťovat cosi jako fakty nepodloženou empatii, neboť se s ním setkáváme ve chvíli, kdy musí platit víc, než na kolik má (bez ohledu na to, co na tomhle kšeftu v minulosti trhnul).
Jednoznačně ústřední figurou 25. hodiny je skvělý Edward Norton (Prvotní strach, Klub rváčů, Červený drak), který tlumeným výrazem a gestem dokáže vyjádřit pocity Montyho, jenž (stejně jako pes, jehož zachránil v úvodní sekvenci) ještě není připraven ze-mřít. Bez hysterických gest dosáhne toho, že pocítíte zoufalý zápach jeho zpoceného strachu. A ptáte se, jak byste naložili s tou poslední nocí, v níž budete už jen pár hodin tím, kým jste dosud byli, a zda děs z neznámého není přece jen milosrdnější než strach z hnusné jistoty, která vás nazítří pozře a jednou (možná?) vyvrhne jako cosi, co se vám už nikdy nebude podobat. Monty totiž není drsňák, který to zvládne, jak si namlouvají jeho přátelé. Norton ho ve své úsporné dikci pojímá jako v zásadě „hodného chlapce“, který nedokáže odstřelit svého práskače a chtěl si jen rychle a hodně vydělat. A teď musí začít dělat šílené věci (viz hodně silná ranní káva s dobrovolným rozbitím obličeje) ještě dřív, než zešílí uprostřed šílenství, které ho čeká. Je to komplikovaná postava před zhroucením, s temným backgroundem, světlými konturami a sentimentálními ornamenty, nic, co by šlo triviálně odehrát od boku. Norton na tenhle kontrastní part Leeovi kývl údajně dřív, než otevřel scénář, a udělal dobře, protože tu neokázale odvedl jednu ze svých nejzajímavějších figur.
Klíčová ženská role Naturelle (o které, kromě toho, že spí s Montym, vlastně nic nevíme) byla v převážně pánském obsazení svěřena charizmaticky půvabné Rosario Dawsonové (Muži v černém II). A ta ji odvádí s přirozeností hodnou svého filmového jména a také mimoděk charakterizovanou jednou z Montyho replik: „Chtěl bych být jako holka z X-Menů, která prochází zdí. Když to nevyjde, přijde rána do hlavy – a konec!“ Docela trefné přirovnání pro docela slušnou holku, co chodí s docela slušným drogovým dealerem. Má v sobě tu tichou sílu, která mu dává šanci věřit, že na něj bude čekat, ale zítra, až ji bude potřebovat, tam prostě nebude. Z dvojice kámošů Philip Seymour Hoffman (učitel Jakob) a Barry Pepper (makléř Francis), má díky potenciálnímu vztahu se svojí nezletilou studentkou (Anna Paquinová/Piano) výživnější part Hoffman. Jestliže to nezvládne, mohl by zanedlouho následovat Montyho do báně, což by tenhle hodný pedofilní měkkýš zřejmě nepřežil. A ve výčtu základních postav chybí už jen Montyho vzorově milující táta Brian Cox, který ho v silné, protože úsporně komponované scéně odváží ráno do vězení – a také za něj v závěrečné „snové“ sekvenci oddeklamuje poněkud didaktický epilog se zbytečnou pachutí optimistické pointy.
Asi to nezvládne, možná to nepřežije, třeba o tom bude jednou někomu vyprávět. V 25. hodině Spike Lee předvedl „pestrobarevnější“ casting, než bývá jeho zvykem, a za překvapivě nízký rozpočet odvedl jednu ze svých nejdiváčtějších mainstreamových kreací. Na její atmosféře se hodně podílejí i kameraman Rodrigo Prieto (Amores perros – Láska je kurva) a emotivní, výrazová hudba jeho dvorního skladatele Terence Blancharda. Navzdory závěrečné nápovědě nechává Lee milosrdně (nebo snad rafinovaně?) otevřený konec svého vyprávění. Kudy a kam se bude Monty dál ubírat, záleží na vaší představivosti – ale hlavně na něm! Je to vlastně dobrý konec, protože jemu i vám dává šanci.
[Michal Šobr - Cinema]