28 týdnů poté
[28 Weeks Later 2007]
Danny Boyle je dobrý režisér, ale i on dokázal párkrát šlápnout vedle. Jeho Pláž nesplnila očekávání, jaká do ní fanoušci vkládali a konec konců i horor 28 dní poté, který nejspíš nastartoval novou vlnu zombie filmů, se nevyvedl tak, jak bychom si představovali. Boyle sice svoji práci odvedl skvěle, ale scénárista Alex Garland si vybral hodně slabou chvilku a jeho rádoby filozofický závěr zanechal při závěrečných titulcích mnohým z nás na jazyku hodně hořkou pachuť. Film ale stál málo a hodně vydělal a jednoduchá filmová matematika jasně naznačila, že by stálo za to vypustit nakažené magory znovu do ulic.
Protože ale měli Garland s Boylem na starost Sunshine, dostali šanci nováčci. Španělský režisér Juan Carlos Fresnadillo v trailerech naznačil, že se máme na co těšit, ale vypadá to, že celá série 28… je scénáristicky prokletá. To, co se totiž děje v 28 týdnů poté, je někdy natolik šílené a ostudné, že by si to nedovolil snad ani Dolph Lundgren. Scénáristé (mezi které patří i sám režisér) se nejspíš totiž nedohodli, co budou točit za žánr. První polovinu filmu se jim daří budovat atmosféru obnovování Londýna. Vylidněné ulice jsou stále stejně působivé jako v prvním díle a příběh rodiny, která se po několika měsících odloučení znovu setkává a jeden z jejích členů skrývá hodně ošklivé tajemství, je celkem zajímavý. Kdyby se film celou dobu držel v téhle komorní rovině, mohlo jít o emocionálně silný a napínavý zážitek. Naneštěstí se tvůrci rozhodli přitvrdit. A to razantně.
Druhá polovina filmu totiž vypadá úplně jinak. Sebevědomí američtí vojáci zjišťují, že nákazu v Anglii ještě zdaleka nevyhubili a během několika málo minut je Londýn opět zaplněn stovkami krvežíznivých a nemyslících lidí, které dopředu žene jen instinkt a touha vraždit. A skupina hrdinů musí z města zmizet dřív, než je davy nenasytných monster doženou nebo než začne bombardování. Tentokrát však nejde o pouhý útěk do bezpečí, ale možná o záchranu celého lidstva. Dvanáctiletý Andy je totiž podle všeho proti viru imunní a s jeho pomocí se možná podaří vyrobit vakcínu, která by mohla zachránit miliony lidí.
Problémem 28 týdnů poté není to, že divákovi nabízí dvě atmosféricky a žánrově velmi odlišné poloviny, ale to, že v druhé polovině za psací stoly nejspíš zasedli scénáristé po lobotomii. Samozřejmě počítám s tím, že v akčním hororu se na logiku moc nehraje, ale to, co se děje tady, je opravdu už moc. Pochopím, že před akcí dá generál rozkaz ke zhasnutí světel (sice se bude blbě bojovat, ale zase může všechno blikat a vypadá to cool), ale proč se anonymní vojáci, kteří stojí hrdinům v cestě chovají jako naprostí trotlové a střílejí do vlastních? Sice dostali rozkaz zabít vše, ale snad i obecnímu idiotovi dojde, že jedoucí automobil nemůže řídit zombie, který se zmůže jen na rychlý běh, řev a zvracení krve. Chování armády ve filmu je prostě zarážející a její nebetyčná blbost atmosféře strašně ubližuje.
Naštěstí platí to samé, co v případě prvního dílu – vše zachraňuje režisér. Fresnadillo má bezesporu talent a to, co předvádí s kamerou, se jen tak nevidí. Veškerá akce je nesmírně rychlá, drsná a intenzivní, ale na rozdíl od spousty svých kolegů se režisér zmůže na víc než jen na klepání kamerou. Fresnadillo má nápady. Hraje si s barvami, experimentuje s filtry a co chvíli dokazuje, že kdyby měl k dispozici lepší scénář, mohlo být výsledné hodnocení o mnoho vyšší. Když ke konci nažene přeživší hrdiny do naprosté tmy, ve které se může skrývat cokoliv, je atmosféra maximální.
Technicky filmu není vůbec co vytknout a je opravdu škoda, že Fresnadillo neměl k dispozici lepšího scénáristu. Díky příběhovému a atmosférickému bordelu je hodně obtížné sžít se s postavami a je celkem jedno, že většina herců odvádí víc než slušné výkony. Jsou tu jen jako maso, které po cestě požírají šílení nakažení nebo je nesmyslně likviduje armáda. Na dobré herecké výkony a sžití se s hrdiny tu zkrátka není místo ani čas.
I když si jsem vědom toho, že celá recenze se nese v notně negativním duchu, byla by chyba film rovnou odepsat. Když totiž budete vědět, do čeho jdete (tedy do opravdu HODNĚ blbě napsaného příběhu) a připravíte se na větší než standardní příval nelogičností, čeká vás vizuální jízda a při závěrečných titulcích si nejspíš řeknete, že to celé bylo dost blbé, ale když se někdo rozhodne natočit trojku a přizve k tomu Fresnadilla a jiné scénáristy, možná byste na ni zašli. Já bych o tom rozhodně uvažoval, protože režisér odvedl sakra dobrou práci.
[Mr. Hlad - moviezone]
--------------------------------------
Osmadvacítka je magické číslo. Není to pouze počet dnů v únorovém měsíci, ale především základní kámen rašící série scifi hororů. 28 dní poté je pět let starý snímek vizionáře Dannyho Boyla, který i přes velkou vlnu kritiky nabídl zajímavě tvořený svět a na vyprázdněné ulice Londýna si pamatuje snad každý. Příběh tohoto filmu byl prostý, hlavní hrdina (Cillian Murphy) se probouzí v londýnské nemocnici a jen co se trochu probere zjistí, že je jediným obyvatelem spustošeného velkoměsta. Zatímco byl totiž 28 dní v komatu, podivný opičí vir přepadnul obyvatelstvo a kromě ojedinělých přeživších to všude smrdí po infikovaných a obživlých polomrtvolách.
Sequel popisuje události o osmadvacet týdnů poté. Británie je už prakticky vyčištěna a do Londýna a dalších velkoměst se pomalu začíná vkládat život. Jednou z rodin, která invazi opičáků přežila, je Robert Carlyle a jeho dvě zvídavé děti. Ty se bez vědomí táty dostávají do jejich starého domu, kde je čeká nepříjemné překvapení... Ani nemusím psát, jelikož si to každý vyčtete mezi řádky, že se tajemná infekce začne vracet a tvrdě po krku půjde nejen zmíněné rodince, ale i zbytku nových občanů a hlavně vojenské jednotce, která danou oblast hlídá.
28 týdnů poté je příběhově naprosto typické pokračování - snaží se zaujmout mnohem větší základní linií v níž jsou zombíci ještě drsnější a krvavější. Bohužel charaktery jsou v něm vykreslené až nepříjemně špatně a jediná z postav, která je docela sympatická, se v první polovině filmu promění v infikovaného. Armáda je zábavná jen několik minut, než začne neobyčejně magořit a jednat okatě nelogicky. Na obhajobu filmu se však sluší říct, že děj rychle odsýpá a na rádoby chytré dialogy je skoupý. A to je jen dobře.
Bohužel zde při sledování platí pravidlo, že čím déle se na film koukáte, tím méně hvězdiček chcete dát. První třetina filmu je totiž slušně vrstvená a obrazové prostředky jsou dostatečně silné na vybudování slibné atmosféry. Pak se ovšem začne jasně projevovat režisérova touha natočit velikou událost a po ulicích Londýna začne svištět napalm, krvavých zombíků je stovka a odkud nevyskočí infikovaný člověk, předvede svůj samopal někdo z armády, která má za úkol: zničit všechny.
Dosti bodíků ovšem zachraňuje sám rejža. Španěl Juan Carlos Fresnadillo před lety doslova zkazil Intacto, ale zde mu jeho vizionářství docela vychází. První akční scéna v krytém baráčku je sice dobrá tak na bolení hlavy a neustálé trhání kamerou vám úsměv na tváři nevyloudí, avšak pak se situace zklidní a Juan vede nevýrazné postavy svižným tempem až do očekávaného finále. A i když začíná být logických lapsů čím dál tím více a atmosféru Dannyho Boyla byste hledali zbytečně, valí se 28 týdnů poté rychlostí blesku.
Ždíme se také návyková melodie z minulého dílu a zatímco poprvé hrála snad jen jednou, zde se akčního refrénu dočkáváme mnohem častěji. Co se ještě týče herců, kromě Carlylea se zde ukazují jen samé nepříliš známé tváře a ačkoliv předvádí slušné herecké výkony, jejich postavy mají tak úzké hranice, že by ani ty nejfalešnější obličejové grimasy nic nezhoršily či nezlepšily. Hereckými výkony film však rozhodně netrpí.
28 týdnů poté je filmem takříkajíc polovičním. Můžete jej brát s nadhledem a vychutnávat si tak režisérův solidní um nebo se v něm můžete babrat a nechat se naštvat špatně vykreslenými postavami, logickými nejasnostmi a prostě velkou příběhovou nulou. Abyste se tedy mohli na tento sequel dívat, doporučuji vypnout myšlení a připravit se na trošku béčkovější podívanou. Pro dnešek je to za půlku, příště už si ale dávejte větší pozor.
[Lichtenberg - filmografie]