300: Bitva u Thermopyl
[300 2006]
Perská armáda – síla tak nesmírná, že se při jejím pochodu zachvívá zem – se vydala rozdrtit Řecko, jediný ostrov rozumu a svobody v moři mysticizmu a tyranie. Mezi Řeckem a touto ničivou vlnou zkázy stojí malá skupina tří set válečníků. Tito válečníci však nejsou obyčejní lidé... jsou to SPARŤANÉ.
"Pokud svobodný by člověk kráčel tudy, v těch nesčetných staletích, co přijdou, nechť naše hlasy zazní k němu z prastarého kamene. Běž, poutníku a zvěstuj Sparťanům: Že mrtvi tady ležíme, jak zákony kázaly nám. Statečný král Leonidas a jeho tři sta, tak daleko od domova, položili životy nejen za Spartu, ale za celé Řecko."
Ten příběh by měl znát každý, kdo alespoň trochu pravidelně docházel na základní školu. 480 let před Kristem se Peršané vedeni králem Xerxem rozhodli rozšířit své už tak obrovské impérium a podrobit si řecké území. Na něm žila řada samostatných kmenů, nezávisle vládnoucích měst a oblastí, které byly po většinu času znesvářené, ale před perskou hrozbou musely odhodit svou řevnivost a spojit síly, aby bojovaly proti společnému utlačovatelskému nepříteli. Jenže to nebylo až tak snadné. Nakonec se činu chopili udatní a legendární válečníci ze Sparty a velmi směšná hrstka vojáků se šla utkat s impozantní a ohromitánskou perskou armádou. Ve škole nás učili, že 300 Sparťanů bojovalo s milionovou spojeneckou armádou Persie a vítězit se jim dařilo jen díky vhodně zvolenému místu boje v úzké soutěsce u Thermopyl.
Pravda byla nejspíš poněkud jiná. Persie neměla ani milion vojáků a Sparta nešla bojovat jen se třemi stovkami udatných, ale i s tisíci dalších spojenců z řeckých měst. 300: Bitva u Thermopyl si však rozhodně nehraje na nějaký historicky přesný dokument. Režisér Zack Snyder, který ze světa reklam zavítal mezi celovečerní filmy svým velmi vyvedeným remakem Úsvitu mrtvých, se rozhodl natočit příběh o nepřemožitelných Sparťanech podle comicsu. A podle toho také vypadá výsledek. Comics 300 Franka Millera (vyšel i u nás, na křídovém papíře, ve velkém formátu a za velkou cenu) není zrovna historickým eposem, který by se nám snažil popisovat historii (ačkoliv se až nečekaně věrně drží těch nejznámějších faktů). Je spíše příběhem odvážných mužů, jejich udatných činů a nezlomné, od mládí kované vůle. Příběh comicsu je vlastně docela prostý a jeho síla spočívá především v jeho výtvarném ztvárnění a atmosféře.
Toho se drží i 300: Bitva u Thermopyl. Zack Snyder se film rozhodl natočit podobným způsobem jakým vznikla předchozí adaptace comicsu Franka Millera Sin City. To znamená, že se ve snímku neobjeví jediný záběr pořízený v exteriéru a naprosto všechno se točilo před modrým nebo zeleným pozadím, do nějž bylo vše přidáno digitálně. Daleké scenérie, ohromné bitevní scény a stylově zbarvené nebe, to vše vzniklo až v postprodukci na počítačích, a to vše zároveň dotváří specifickou comicsovou atmosféru filmu. Zack Snyder zkrátka natáčel comicsový film, a proto použil zcela nerealisticky působící prostředí. Barvy všech scén jsou přesaturované, spousta záběrů působí spíš jako umělecké kresby a každé políčko filmu by se dalo vytípnout a vylepit na zeď jako plakát. A stejně jako v Sin City, i zde spousta záběrů věrně kopíruje obrázky z comicsové předlohy Franka Millera.
Umělecká stylizace je jedna věc, ale tou důležitější je, jak to vlastně všechno působí na diváka. A věřte, že tato „artistní umělost“ filmu příliš neprospívá. Kvůli ní jsem se nikdy nedokázala do filmu ponořit natolik, abych události prožívala spolu s hrdiny. Všechno, co se na plátně děje (a že je k tomu správnému zážitku potřeba HODNĚ velké plátno a dobrý zvuk), vypadá nádherně, místy dokonce i revolučně, ale to je jediný dojem, jaký jsem z těch vytříbených obrázků poskládaných za sebe měla. I když se trikaři hodně snažili (rozpočet filmu ovšem nebyl příliš vysoký, pouze 60 milionů dolarů), klaustrofobičnost prťavých studií je z filmu cítit, i když byl za herce dosazen na kilometry vzdálený horizont. Někdy si dokonce všimnete i nepříliš šťastně nasvícené scény, jež zrovna dvakrát neladí s okolní CGI grafikou.
Abychom ale jen nekřivdili, občas dokáže 300: Bitva u Thermopyl vypadat přenádherně. Zejména během akčních scén je slast film sledovat. V nich Zack Snyder popustil uzdu svému umu a comicsová nadsázka v bojích prýští z každého záběru. Sparťanští hrdinové si klestí cestu nepřáteli, film občas zrychlí, jindy zase zpomalí, všude létají končetiny, hlavy a zpomalené cákance krve. Režisér dokáže i díky dobré práci s atmosférou a hudbou vyvolat až mrazení v zádech (když se Leonidas vrací jako dospívající muž s kůží vlka, kterého vlastnoručně zabil, a hrají do toho impozantní chorály, skutečně to funguje). A dokonce i ti herci, kteří jsou nuceni odříkávat mnohdy poetické a zvukomalebné monology vybrané přímo z comicsových bublin, se hodně snaží. Ačkoliv spousta replik skutečně působí jako odříkávané básničky. Postavy často vykřikují hrůzně patetické fráze, v nichž se neustále opakuje, jak jsou Sparťani hrdinní a nepřemožitelní. Takový Gerard Butler v roli Leonida přesto ustojí všechno na svém charismatu.
Velkým problémem 300: Bitvy u Thermopyl je ale přílišná přímočarost a příběhová jednoduchost. Neubránila jsem se dojmu, že celý film je vlastně jen o tom, kterak se parta udatných Sparťanů a několika spojenců vydá k průsmyku, počká si na Peršany a bojuje tak dlouho, dokud nepadne. Je to maso, všichni dokazují, jací jsou drsňáci, a že maskulinní Sparťané s naolejovanými svalnatými těly a koženými slipy byli ta nejodvážnější a nejhrdinnější sorta lidí pod sluncem. Tvůrci se sice rozhodli zahrnout do filmu i vedlejší dějovou linku (v comicsu nebyla), v níž se manželka Leonida snaží ve Spartě zajistit posilu pro svého muže. Ale ani ta, přestože ukazuje, že i v antické době všude bujely intriky a touha po moci, snímku na komplexnosti příliš nepřidává.
Třístovka obsahuje i pár „skrytých“ témat jako je konflikt Západního a Východního světa (mnozí zde možná budou hledat paralely se současností), naznačuje, že spartská demokracie nebyla zase tak košér (všichni proklamují, že svým vítězstvím Sparťané ochrání svobodu a demokracii, ale za rohem shazují postižená nemluvňata ze skal a všechny děti musejí podstupovat tvrdé vojenské tréninky, které když nezvládnou, nejsou hodni života ve Spartě apod.). Ale film je převážně pouze o tom, jací byli ti Sparťané hustí drsňáci. Když to zdůrazňují párkrát, rádi jim to věříte a tetelíte se nad oním testosteronovým nábojem. Když to slyšíte už po dvacáté, říkáte si, že už to chápete a možná by to už stačilo.
Hodnocení: 3 *
Videoklipová vizuální nádhera, která vypadá, jako by někdo pospojoval plakátové scenérie do jednoho filmu. Ale je jen o tom, jak se vydá parta drsných válečníků ke skalám a tam tři dny efektně bojuje.
[Milada Hrušková - filmpub]
--------------------------------------------------
Třístovku můžeme už teď označit za největší filmovou událost roku 2007. Tolik trendů a malých i větších revolucí do sebe nevstřebá asi žádný letní popcorn, ba ani pozdní filmový sběr před Vánoci. To nejpodstatnější pro vás do pátku vykutáme v sérii tématických článků, nechtěli bychom ovšem, aby pod jejich informačním nánosem zaniklo to nejpodstatnější: Film samotný. Proto nás ještě jednou zajímá způsob, jakým obstojí okleštěný od vedlejších vlivů na filmový průmysl, i to, kde se skrývají jeho silné stránky a kde se naopak obrací k bájnému Achillovi a obnažuje svou patu. Následující krátké pojednání nebude protirecenzí ve formátu, na který jste si zvykli u Supermana nebo M:I:3, protože se Shushikovým článkem vesměs souhlasím. Ale i ty dvě velké odchylky myslím má cenu rozebírat.
Nuže, úvahy nad ideologickým rozměrem jsou v případě 300 dle mého podružné. Odstrčíme-li od sebe podivné propagační řeči Franka Millera, nemuseli bychom se jimi zabývat vůbec. Vazby na dnešní geopolitickou situaci jsou spíš úsměvným zpestřením debat nad Snyderovou řezničinou, než jejím stěžejním obsahem. Problémové partie Třístovky leží úplně někde jinde. Paradoxně hlavně ve složce s nápisem „akce“.
Každopádně to, co obrovskému střetu se Xerxovými hordami předchází, považuji za impozantní odkrytí možností nových technologií. S hrubým zrnem na obraze a digitální léčivou mastí, která zahladí všechny nerovnosti mezi skutečnými herci a naklíčovaným pozadím, se Snyderovi podařilo překonat přízrak interiérové stísněnosti, jíž bude vždy připomínat Rodriguezovo Sin City. Jako skvělé lze ocejchovat využití hlasu „dědka vypravěče“ (alespoň tak zní), který okamžitě dovoluje přerod 300 z comicsu ve film. Literárnost čučící z každého voice-overu postav v Sin City se u Snydera tříští jeho prvním nadechnutím a už se nevrátí. Prolog zapadá zcela bezpečně do obvyklých koncepčních postupů v rámci žánru, vyzařuje z něj navíc půvab staré báje, anebo rovnou pohádky.
Extatický rozjezd se tím zdaleka nevyčerpává. Nádherný cval koní dočasně zamyká plicní sklípky divákům, jímž se u opulentních vizuálů ztěžka dýchá, skladatel Tyler Bates odhaluje něco málo ze své manufaktury na chorály a Snyder demoluje smysly několika důkazy o tom, že se v přetechnizovaných podmínkách umí skvěle zorientovat. Minimálně v úvodu se mu daří prostřednictvím detailů na Butlerovu tvář zachycovat náznaky emocí a dál je kout. Vrchol se odhalí brzo: Geniální postelová scéna může sebevíc překypovat testosteronem, mužskou nadvládou a ženskou podřízeností, díky sladění obrazu se zesílenými zvukovými efekty ze sebe přesto vylučuje víc jemných pocitů (a informací o vzájemných mezilidských vztazích), než kolik jich uvízlo ve zbytku celého 300. Jen díky ní jakž takž fungují přechody z bojiště zpátky domů. Sexuální šaráda v podstatě léčí celou příběhovou kostru – jinak by zabijácké stroje opravdu jen poskakovaly po bojišti. A polovina kinosálu by padla nudou.
Protože jakkoliv si Třístovka každým trailerem a plakátem čechrá image totálního popcornového náhulu, o její zábavnosti a strhujícnosti lze před plátnem samotným pochybovat. Od prvního zakleknutí v obranné falanze se na Sparťany sice neustále něco hrne, požitek z konkrétních rubanic ale vůbec nedosahuje do míst, kde se měl podle našlapaných trailerů vznášet s lehkostí řecké múzy. Snydera lze donekonečna chválit za zvolenou stylizaci, za zapracování skutečných těl do pixelové lázně. Jednotlivé obrazy přitahují svým impozantním vzhledem, nejen proto, že zlatavé porcování zmutovaných monster i nosorožců nesledujeme v kině každý den. 300 by se hodilo spíš naporcovat na jednotlivé framey, ty překlopit na plátna o rozměrech 5 X 10 metrů a vystavit v galerii vedle reprodukcí z Millerovy předlohy.
Jakmile masakrální výjevy filmaři stříhají vedle sebe, oslnivost se tlumí. Mnohokrát se už řešily nástrahy pedantského převádění comicsu ve výsledný filmový tvar: Fantazie čtenáře si v kině prostě nemůže domýšlet fyzické utrpení, a tak by jej měl alespoň trochu přiblížit Snyder. Ten se sice chápe nádherných vizuálních fines, skutečnou bolest ale nepřiblíží ani jednou. Na Sparťany velice dlouho nabíhají bezbranní panáčci, takže ani síla početní převahy nezakrývá hrdinské bojovníky dekou bezmoci. Svalovci prostě ladně tančí mezi Xerxovými žoldáky, aniž by z jejich pohybů alespoň trochu vyzařovala vnější drsnost a krvavost ukázané řeže. Třístovce proto chybí osten, který by se zarazil do kůže a rozdrásal jí.
Další problém souvisí s tolik glorifikovanými cákanci krve. Vzpomeňte si na scénu z Posledního samuraje, v níž Tom Cruise v potemnělé uličce zrubal tři chlapíky se samurajskými meči. Ani tam nezastupovala krev rány těla, ale sloužila jen k potěše oka. Tak vtahující estetizaci červené tekutiny se Snyder nikdy nepřiblíží, protože jen odměřeně sleduje pošťuchování svých vojáků. S tím souvisí i chlad, nedostatečné sepětí s hrdiny (fyzické i duševní) a celkově malá zažranost do bitvy – nezůstanete v tom sami, pokud se při stereotypních nájezdech dalších a dalších krvechtivců budete pídit víc po psychologii a jakémkoliv intimním momentu, v němž by Leonidas třebas pozoroval hvězdy, přemýšleje o své královně. Další rozměr, nebo alespoň oživení by nás chtělo víc. Snyder však nepovolí a bez ustání připomíná, že 117 minut bylo pro záznam bitvy, prolog a tři krátké vsuvky příliš velkorysých.
300 navíc nadzvedává dojmy z akčních scén a válečných střetů hned u několika náturou blízkých filmů, které by jinak mohly Snyderovi poradit: Trója by přispěla svou tělesností, Constantine by donutil zavrhnout jemné perkuse a nasadil elektrické kytary (jeho jednoduchá střílečka „ve sprše“ v sobě nese víc akčnosti než cokoliv z 300, kde se hudba nakonec úplně vytrácí) a Jacksonův Návrat krále by připomněl, že je-li bitev víc než dialogů, vyplatí se je různě gradovat, měnit styly a střihem zrychlovat i zpomalovat, tak aby křížení mečů neohrozila monotónnost. A sám od sebe by Snyder mohl okoukat krásu pohybu – Úsvit mrtvých by 300 svou rychlostí a kinetikou okořenil ideálně.
I tak se ale 300 nevyhýbejte. Lépe se lehce spálit, než historicky znemožnit. O Třístovce by se navíc mluvilo úplně jinak, pokud by ji nevyprovázela tak precizní a působivá reklamní kampaň. Pod jejím vlivem se nepřičítají hvězdičky od nuly, ale odečítá se od „očekávaného“ plného stavu. A i pozitivní recenze proto vyznívají trochu negativně. Snyder a spol. si ale nemají právo stěžovat, protože uremcané odečítání je nutným vedlejším produktem obrovského hypeu, a tedy i stomilionových tržeb, které teď po zásluze zajišťují kariéru talentovaného Zacka Snydera, božího Gerarda Butlera, nádherné Leny Headey i všech ošklivých Warneráckých hlavounů.
[Cival - moviezone]
--------------------------------------------------
Co uděláte, když vám na dveře zaklepe posel milionové perské armády, jež se každým dnem blíží k Řecku, a vyzve vás k okamžité kapitulaci? Kopnete ho do studny, naposledy se pomilujete se svou ženou a vyrazíte s pouhými třemi sty válečníky vstříc invazi. Tedy pokud jste spartský král Leonidas…
Přestože srdnatého spartského panovníka a jeho boj ve skalní soutěsce, kde do roztrhání těla čelil přívalu nepřátel, možná znáte z hodin dějepisu, na film Zacka Snydera vás to připraví jen stěží. Tenhle přímočarý nářez nemá s historickým výkladem nic společného: připomíná spíš podlaviční malůvky, na nichž se vzájemně rubou nekonečné zástupy postaviček. Ovšem malůvky dovedené k dokonalosti, jaké je schopen jedině autor Sin City Frank Miller.
Jeho komiksová vize starověku se na plátno prodrala ve věrné adaptaci, která respektuje barevné ladění i jednotlivé obrázky předlohy, a také typicky millerovskou fascinaci ‚ultranásilím‘. Snyder rozehrává nevídané potyčky, jež mají s reálným válečnictvím společného asi tolik jako létání na drátech se skutečným kung-fu, ale které vám spolehlivě rozpumpují adrenalin – úsečně sestříhanou ‚přetlačovanou‘ dvou vojsk střídají dlouhé nepřerušené záběry, v nichž hrdinové jdou z jednoho útoku do druhého jako v nějaké efektní videohře.
Režisér dá vyniknout obrazům, které vyrážejí dech svou nádherou i brutalitou zároveň – a selhává hlavně tehdy, když se krvavou lázeň snaží vyvážit zbytečnostmi, jako je ‚humanizace‘ Leonida. Jen tím podtrhuje paradox, jenž byl vlastní i komiksu: král v podání Gerarda Butlera, který hraje skoro stejně tak dobře jako jeho bicepsy, burácí o obraně nadcházející epochy „rozumu a svobody“ – jenže tu stejně držíme palce vojenskému státu, kde se ‚nepovedené‘ ratolesti házejí z útesů. A spolu s hrdiny si nejvíc užíváme momenty, jež nechávají logiku spát a hrají na mnohem pudovější strunu. Ten euforický pocit nezranitelnosti, když se Sparťané začnou chechtat pod svými štíty, na něž prší salva šípů! Detail useknuté ruky svírající bič, jenž nestačil dopadnout! Souhra dvou vysvalených bijců, kteří ve smrtícím duetu čistí bitevní parket od perských hastrošů! Hele, obří nosorožec! Řítí se na nás!
O to víc zamrzí nudné odskoky do Sparty, kde se králova manželka snaží vyburcovat město k mobilizaci, a tím spíš je komentář vypravěče místy otravný. Snyderův film je nejlepší, když se opíjí svým vizuálním stylem, krví a čirou fantazií. Na orgiích v perském ležení potkáte i satyra s kozlí hlavou, do bitev zní metalová kytara – a vy, ač třeba slávista, v duchu ryčíte: „Sparta!“
ORTEL: Krvavý a krásný výlet za hranice zažitých představ o historických eposech.
[Němec Pavel - premiere]