4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
[4 Months, 3 Weeks & 2 Days 2007]
Máte-li z jakéhokoliv důvodu potřebu vzpomínat na socialistické "radovánky", tak toto rumunské drama vás z toho zajisté vyléčí.
Christian Mungiu je poměrně mladým a neznámým filmařem. Tento snímek je teprve jeho druhým celovečerákem, který řídil z režisérského bidýlka a hnedle se mu dostalo tolik pozornosti. Především je pak cenný úspěch letos z Cannes, kde získal cenu za nejlepší film. O jeho talentu tak není třeba absolutně pochybovat.
Film je dramatickou rekonstrukcí jednoho dne ze života dvou postav, které jsou díky politickému uspořádání nuceny riskovat své životy. Tento snímek je prvním z plánovaného cyklu Příběhy zlatého věku, které mají zmapovat život v komunistické Rumunsku. Zajímavé, jak Rumuni dokáží nahlédnout do své minulosti, aniž by měli potřebu cokoliv zlehčovat, upravovat pro potřeby diváka (snad i maskovat minulost), opomíjet drobné detaily, které režim „nabízel". Jaký rozdíl oproti vysmátým čecháčkům, kteří ze své minulosti udělali parádní estrádní show plnou pohodových vtípků. Možná ještě nenastal ten správný čas pro účtování s minulostí, možná chybí odvaha i chuť...
Mungiu nám představuje svou vlast. Je rok 1987 a v zemi vládne Caucescův totalitní režim, který tak jako každý takový systém nenabízí člověku příliš svobody a práv. Ocitáme se na vysokoškolských kolejích, kde dvě mladé studentky právě řeší jeden velký svízel. Jedna z nich (Gabita) totiž přišla do jiného stavu, ale dítě nechce (jako vysokoškolačka a svobodná matka by měla ve společnosti těžkou pozici) a potraty jsou v Rumunsku zakázány již od roku 1966. Se svou kamarádkou se tedy rozhodnou pro ilegální cestu.
Od prvních momentů je jasné, že se skutečně ocitáme v Rumunsku roku 1987. Dobová patina dýchá z každého záběru, sice lokalit není mnoho, ale každý interiér a těch pár exteriérů, kde se film odehrává, je detailně propracováno a působí naprosto autenticky. K tomuto pocitu přispívá i jakési fluidum, které se na vás z plátna line, což je důsledek práce s obrazem (v postprodukci dokážete s obrazem divy) a především pak nesmíme zapomenout na všechny ty „příjemné socialistické obyčeje", které známe i z naší vlasti (všechno jde koupit, když víte kde).
Poté, co se dívkám podaří spojit s chlápkem jménem Bebe, který provádí potraty, jsou jim předány přesné instrukce, jak postupovat. Těhotná Gabita však není dostatečně silná (psychicky) a o vše se tak musí postarat její kamarádka Otilia. Rezervace pokoje v hotelu, získání peněz, uklidnit svého milého a sejít se s "panem doktorem" Bebem, to jsou úkoly, které musí Otilia splnit, aby vše proběhlo bez problémů a v co možná nejvyšším utajení. Z toho lze odhalit jistou pasivitu Gabity, která je zužována pochopitelnými pochybami, které vrcholí vyhrocenou scénou na hotelovém pokoji. Tento stav věcí je i zkouškou přátelského pouta mezi oběma studentkami, zjišťujeme, co všechno lze obětovat pro druhé a kam až může vést nesmyslné státní nařízení. Samotný potrat se stává morálně problematickým v ten moment, kdy Otilie musí obětovat svou čest.
Film je prostoupen pouze jednou dramatickou linií, ke které se přidávají drobné odbočky, které jasně a zřetelně vykreslují náladu v tehdejším Rumunsku, a proto není třeba náhlých dějových zvratů a dalších efektních záležitostí, které by film zhutňovali a dávali nám pocit velkolepé podívané. Strohé, bez patosu a jakéhokoliv náznaku zlehčení, film zkrátka funguje naprosto skvěle a vůbec není na škodu střídmý střih a leckdy dlouhé statické záběry. Tichým pozorovatelem, který nechce být odhalen, tím je tento návrat do zlatých časů.
Pečlivě budovaná atmosféra spolu s tíživou tématikou tvoří hutnou směsici událostí, které odkazují na děsivou socialistickou minulost, kterou je třeba neustále připomínat, aby se už nikdy neopakovala.
Hodnocení: 5 *
Atmosférický zážitek, který je stejně tak neobyčejně brutální, jako zároveň opravdově lidský. Protiklady nutně nestojí proti sobě.
[Jiří Šíma - filmpub]
------------------------------------------------------
Blockbustery jsou fajn, řekne si asi spousta z vás a já budu jen vehementně přikyvovat. Tuny triků, miliónové herecké hvězdy, popř. obří roboti mlátící sebou o mrakodrapy. JE to fajn a prodává se to, ale cosi budeme nalhávat - je to jen efektní vata, která chutná sladce, aby se po chvíli vypařila, chvilkové pozlátko, které tvoří iluzi filmového uspokojení, protože dobře vypadá. To, co tvoří podstatu filmového vyprávění a může se zakořenit v diváckém srdci opravdu upřímně, nestojí ani zlomek toho, co do filmů v dnešní době proudí. Dobrý nápad, který probudí k životu vaše nejniternější emoce a dokáže vás oslovit jako člověk člověka.
Je takovým nepsaným axiomem, že evropské tvůrčí křídlo bývalo vždycky ohledně takových námětů o něco málo rozjímavější než to americké, kde přes hloupé blondýny a plytkou romantiku není vidět jiný úmysl než naplnit si prkenici. Je však překvapivé, že nezávislé osvěžení, o kterém dnes bude řeč, pochází z Rumunska, které nám během posledních let vpravdě příliš filmových trumfů nenabídlo. Když už to ale Mungiuovo dítko jednou dotáhlo do Cannes a stavilo se i ve Varech, bylo jen otázkou času, kdy se prokouše rovněž do širší distribuce (i když širší ve smyslu dvou tří kopií v artových kinech asi není tak úplně splněné přání).
A co je na tom všem tak ohromného, že byste na to měli jít? Těžko se popisuje ten stav, kdy sledujete mezní lidské okamžiky, které se sledují jen těžko, ale ve své podstatě vás ohromně zajímá, jak si s tím ten který člověk poradí. Člověk v rohu, který nemá jiné východisko a když zvážil všechny varianty, rozhodl se jít zakázanou cestou i za cenu ohrožení vlastního života. Abychom nemluvili v metaforách: Příběhu o dívce, která se rozhodne téměř po pěti měsících potratit v zemi, kde jsou potraty zakázané, nechybí nic ze syrovosti, kterou s sebou přináší jen samotná představa taková situace.
Domluva s doktorem-amatérem, půjčka od nejlepší kamarádky, rezervace hotelového pokoje na dva dny a oficiální historka pro rodiče. Provizorní plán, který se jeví jako to nejchytřejší, co pro sebe může člověk v danou chvíli udělat. A také se zdá, že všechno půjde podle plánu. Jenže všechno, co není zákonem povoleno, nese sebou řadu komplikací pro všechny zúčastněné a náhle kosmetické změny mohou mít fatální dopad i na jinak sebelépe vymyšlený plán. Tak jako ve správném divadelním dramatu, kde se těm nejhodnějším stávají ty nejhorší věci, dostávají naše dvě hrdinky „na držku“, přestože se jen snaží uskutečnit dohodnutý obchod.
Jen opakovaná autosugesce, že za tolik a tolik hodin bude všechno fajn, drží postavy při životě, zatímco prožívají absolutní peklo a divák s ní. Právě tehdy se začnou zúročovat ony nenápadné filmařské prostředky, jakými jsou digitální kamera a střihačské nůžky – resp. jejich absence. Celý film je střižen odhadem tak na třicet záběrů, z nich ty nejdelší mají klidně i kolem deseti minut a odehraje se během nich neskutečné množství dialogů. Věrnost prostředí a jednoduchý duševní průnik k postavám vlivem jakési domáckosti (Rumunsko osmdesátých let má přece jen cosi z Česka) rázem stírá jakékoliv bariéry a doostřuje vztah charakter-divák do absolutního maxima. Někdo se přeřekl? No a? V normálním životě se snad neimprovizuje (a nechodí na záchod)?
Pokud se pohybujete takřka v reálném čase, scénář přirozeně nabízí jen tu jednu situační rovinu, jasně vymezenou začátkem a koncem. Cokoli je mimo ní, je nepodstatné a jako by neexistovalo (rodinná večeře, přítel), cokoli je uvnitř, tepe jako o závod. Skoro by se chtělo říct, že 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je takovým situačním stylistickým cvičením pro pár herců a jednu digitální kameru – jenže žádné takové cvičení by si nemohlo odnést hlavní cenu z Cannes. 4 měsíce si ji zaslouží. Pro svůj přirozený dialog, pro svou nahotu a upřímnost mluvit o ni. Pro tu ochotu koupat se v drsnosti, nepřikrášlenosti. Vyprávějí o realitě, která skutečně bolí i před plátnem a fantastickou antikoncepcí pro všechny bez rozdílu věku. Nedá se na ni dívat, ale zároveň ani před ní zavírat oči. Kolega Cival to vystihl krásně: Teror.
Povinné depresivum pro všechny, kteří se v kině rádi brodí ve vlastním potu.
[K0C0UR - moviezone]