5x2
[2004]
Jeden z nejtalentovanějších francouzských režisérů Francois Ozon (Bazén, 8 žen) se vydal na půdu milostné romance, aby žánr opět přetvořil podle vlastních pravidel. „Obyčejný“ příběh rozpadu jednoho vztahu se rozhodl vyprávět pozpátku.
Marion (Valerie Bruni Tedeschi) a Gilles (Stéphane Freiss) se rozvádějí. Vypadá to, že navzdory evidentnímu kolapsu jejich manželského vztahu nepatří mezi ty páry, které se na sebe po rozvodu nemohou ani podívat. Oba bývalí partneři celkem v poklidu podepíšou potřebné dokumenty, v nichž stojí, že si nikdo nečiní nárok na něco, co mu nepatří, otec dostane přiměřený přístup k synovi… cynik by mohl říci, že se dívá přímo na „rozvodovou idylku“. Což nemusí být tak neobvyklé, přece jen se i dnes najdou páry, které se dovedou důstojně rozvést, bez ponižování a ubližování. Vůbec obvyklé však není, když se čerstvě rozvedení manželé odeberou do společného hotelového pokoje, kde společnou – i když oboustranně ne úplně dobrovolnou – souloží udělají fyzickou tečku za kdysi tak slibným vztahem…
Milostný příběh, romance, která začíná rozvodem? A proč ne? Rozvod Marion a Gillese ovšem ani pro jednoho neznamená start do nového, snad lepšího života. Musíme si uvědomit, že se díváme na film francouzské provenience, kde se pro bizarnost ve vztazích – navíc zabalenou v naprosto samozřejmém balení – nikdy nejde příliš daleko.
Nejnovější snímek Francoise Ozona 5x2 si bere příklad z kontroverzního snímku Gaspára Noého Zvrácený a vypovídá děj pozpátku. Zatímco u Noého šlo o poměrně brutální thriller o tom, jak může náhoda naprosto změnit lidský osud, Ozon využívá obrácené narace spíše proto, aby v nás udržel naději. Každý, jakkoli smutný vztah, měl totiž moc krásný začátek – a to je to, co bychom si měli uvědomit dříve, než vytočíme číslo svého právníka, nebo nadobro zahodíme klíče od bytu svého partnera/partnerky. Ozon nás vede zpátky v historii vztahu Marion a Gillese prostřednictvím klíčových momentů. Druhá kapitola vypovídá o sexuálních zkušenostech manželského páru, které empatickému divákovi leccos napoví, třetí kapitola zaznamenává porod jejich dítěte doprovázený prvním vážným konfliktem – to když Gilles není schopný postavit se svému otcovství čelem. Druhá kapitola nás zavede na svatbu mladého páru. Zdánlivě banální záznam veselky režisér využívá k tomu, aby doposud „tu lepší“ z manželského páru Marion zdiskreditoval způsobem, který celý předchozí děj i charaktery obou hrdinů relativizuje – Marion se totiž právě v posvátnou noc dopouští mimořádně ošklivého úderu pod pás. Pátá kapitola pak dokumentuje seznámení Marion a Gillese – a my zjistíme jak a proč se vlastně dali dohromady.
Francois Ozon patří mezi nejzajímavější režiséry francouzské současnosti. Ve filmech jako Kapky deště na rozpálených kamenech, 8 žen nebo Bazén Ozon dokázal, že divácky přitažlivé snímky ještě nemusí být umělecky vyprázdněné a stupidní, jak se nás už několik let snaží přesvědčit Luc Besson. Jeho snímky nepatří mezi experimenty, natáčí spíše klasické filmy, kterým by snad ze všeho nejvíc slušel přívlastek „inteligentní“. Pohrává si však se žánry (muzikál 8 žen, thriller s pointou Bazén) a 5x2 je jakýmsi pokračováním této hry, Ozonovým vstupem na půdu milostné romance. Jako u všech zmíněných snímků ani tady nezůstává pouhým řemeslníkem, ale žánr přetváří podle svých vlastních pravidel. Výsledkem jsou pak zajímavé, divácky vděčné snímky, s výborným obsazením a tomu odpovídajícími hereckými výkony.
Hra jménem 5x2 dopadla ze všech zmíněných snímků nejhůř. Metoda „vyprávění pozpátku“ už dnes nikoho neohromí, přesto se v tomto filmu právě ona stala obsahem. Příběh rozpadu jednoho vztahu ve filmu 5x2 je totiž naprosto banální (když připustíme, že rozpad jakéhokoli vztahu může být banální), snímek legitimizuje právě zvolená metoda. Protože se na příběh Marion a Gillese díváme „odzadu“, vzniká potřebný přesah, banální příběh ze života získává pomocí retrospektivy kouzlo, životadárnou sílu. Ozon navíc strhává pozornost k formě i výběrem hudby – především italských romantických „slaďáků“, které zní v předělech mezi kapitolami. Přeslazené šlágry ironizují celé povídání, vytváří (dnes populární) brechtovský zcizovací efekt. Což je možná škoda, filmu by prospělo spíše více emocí, než hudbou posílený sarkasmus.
Ozon se ve filmu 5x2 mohl opět spolehnout na skvělé herce – oba protagonisté ustojí proměnu ze zamilované dvojice ke vzájemně se zraňujícímu exmanželskému páru na výbornou. Přesto se najdou i slabší místa, třeba Stéphane Freiss je mnohem lepší jako selhávající manžel než jako nápadník (až se nechce věřit, že takový trouba mohl okouzlit vitální Marion). Oba jsou však natolik neokoukaní, zajímaví a přesní ve většině poloh, že film bez problémů utáhnou.
5x2 tedy představuje zajímavou alternativu především pro diváky, kteří prožívají podobné trable, jako jeho hlavní hrdinové. Užitečné je dívat se na něj především nacházíte-li se někde uprostřed filmového příběhu – vyhodnocujete a rekapitulujete svůj vztah, který ještě nedospěl k rozpadu, ale zjevně má nakročeno do propasti. Po zhlédnutí 5x2 si možná uvědomíte, co je pro váš vztah opravdu důležité, vzpomenete si na to nejkrásnější z vašich začátků. A pokud vám to pomůže, není důvod 5x2 zatracovat.
[Matej Šišolák - filmweb]
5 x 2; Režie: Francois Ozon Scénář: Francois Ozon, Emmanuele Bernheim; Kamera: Yorick Le Saux Hudba: různí autoři; Hrají: Valerie Bruni Tedeschi, Stéphnae Freiss, Michael Lonsdale; Délka: 90 minut; Distribuce: HCE; Česká premiéra: 13. ledna 2005.
-------------------------------------
Vztahy končí. Někdy v bolesti a pláči, jindy ve vyčerpané prázdnotě a lhostejnosti. Proč? Marion a Gilles sedí před soudcem, který s neemocionální věcností vypočítává body jejich rozvodové dohody, účtuje kus jejich života a nezdá se, že by k tomu měl kdokoli ze zúčastněných ještě co říct. Mrtvolná sterilita okamžiku, sama o sobě hrozivá, se ovšem přetavuje v poslední bolestnou křeč, když se oba právě rozvedení manželé odcházejí mlčky do anonymního hotelového pokoje ještě naposledy pomilovat. Ale ani symbolický akt, jímž sami pro sebe chtějí cosi stvrdit či uzavřít, nic nemění... Tím spíš, že se namísto nostalgické něhy naplňuje jen odporem a násilím. Nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál. Je jen konec. Jak se Marion s Gillesem dostali až sem?
Po Pod pískem, 8 ženách a Bazénu, v nichž FrancŁois Ozon v různých žánrových podobách zkoumal pro něj tolik fascinující téma ženského světa, se vrací k mystériu partnerských vztahů, jejichž temnému grotesknímu mechanismu věnoval už své úspěšné Kapky deště na rozpálených kamenech. Oproti tehdejšímu příběhu, poznamenanému především cynickou optikou autora divadelní předlohy Wernera Fassbindera, se ale tentokrát pokouší nahlížet své téma poněkud jinak – podstatně civilněji a především formálně neobvykle. Namísto přímočarého vyprávění totiž zvolil souhrn epizod, navíc vyprávěných pozpátku v čase, takže divák spolu s ním doprovodí dvojici Pařížanů od definitivního konce jejich vztahu přes různé klíčové okamžiky až k jeho počátku. Což má svůj dramatický smysl ve chvíli, kdy v samotném závěru pochopíme, proč režisér tuto cestu volil, respektive pokud dostaneme alespoň jakžtakž přijatelnou odpověď na otázku, s níž do filmu vstupujeme – proč?
Aniž bych se více rozepisovala o jednotlivých epizodách, jimiž jsou stručně řečeno rodinná večeře, narození dítěte, svatba a první setkání, musím přiznat, že Ozonova odpověď je poněkud pofiderní a pro mě málo uspokojivá. Důvod je smutně prostý – ambice. Režisér se totiž po mém soudu pokoušel spojit jen těžce slučitelné, totiž vyprávět příběh jednoho konkrétního páru a přitom vytvořit obraz jakéhosi univerzálního modelu partnerských vztahů. Což je samozřejmě možné, ovšem ne způsobem, který zvolil Ozon, který v zájmu kýžené archetypálnosti zbavil své protagonisty většiny charakterizačních detailů, takže jeho Muž a Žena mají sice jména, ale divák neví a nikdy se nedozví nic o jejich zájmech, práci a názorech na cokoliv, v případě Marion jen letmo pozná její rodiče a v případě Gillese pouze jeho homosexuálního bratra s milencem. Začneme-li ovšem zkoumat, proč dostáváme právě tyto informace a nakolik jsou pro charakter hrdinů i vývoj jejich vztahu podstatné, dostáváme se do slepé uličky, protože hledáme jedinečnost postav a specifickou podobu právě tohoto konkrétního příběhu – a nenacházíme ji. Má existence homosexuálního bratra naznačovat Gillesovy problémy s vlastní sexuální orientací a je příčinou jeho selhání při narození syna? Je láskyplně nenávistný vztah Marioniných rodičů klíčem k jejímu přistupu k budování vztahů? Odpovědí se nedočkáme. Ozon navíc zastává teorii, že na rozpadu vztahu se zdaleka nepodílí jen tolik oblíbený letitý manželský stereotyp, a tvrdí, že na vině jsou mnohdy zcela konkrétní události, a ty také svým hrdinům staví do cesty, respektive nechává je prožívat, ovšem jsou-li to činy natolik vyhrocené, jakých jsme svědky např. v epizodě svatby a narození, pak ke své uvěřitelnosti předpokládají hlubší charakterizační zázemí a psychologii postav. Té se Ozon ovšem vyhýbá jak čert kříži, stejně jako jakémukoli vysvětlování, jinak řečeno prostor, který nechává divákovi k tomu, aby si domyslel nejen události, ale i pocity postav, se pomalu mění v propast a jeho scenáristické zákruty v onu nevyzpytatelnost deus ex machina. Jednotlivé epizody se tak stávají formálně uzavřenými, kultivovaně natočenými a skvěle zahranými (především Valeria Bruni-Tedeschiová je ve své pasivní ženskosti mimořádně silným charakterem, jíž také jednoznačně patří režisérovy sympatie) miniaturami, jež ovšem ve svém celku nevypovídají nic víc než to, že každý vztah je nejkrásnější ve svém počátku, a máme-li je hodnotit odděleně, pak je třeba říct, že žádná z následujících nedosahuje zdrcující emocionální působivosti oné první, „hotelové“, a nepřekvapí, když zjistíme, že právě po jejím natočení si režisér nechal pět měsíců volno a na jejím základě přepisoval, dopisoval a dotvářel zbývající. Nelze se vyhnout pocitu, že jen první kapitola obsahuje ve své syrovosti skutečně autentický materiál a v případě dalšího vývoje vztahu už Ozon spíše vymýšlel, než psal z potřeby – včetně závěru, na němž je alespoň pro mě nejsympatičtější odkaz k Ozonovu asi nejlepšímu snímku Pod pískem. S pocitem nespokojenosti mě přitom nesmířila ani deklarovaná formální snaha podřídit jednotlivé kapitoly stylově různým kinematografickým druhům a žánrům: kdo pozná ve scéně svatby Lovce jelenů a v závěru Rohmerovy „letní filmy“, ať hodí kamenem a ještě jednou mi odpoví na otázku – proč?
P.S. Poslední proč míří k hudebním předělům, oddělujícím jednotlivé epizody sentimentálními italskými songy. Měly být údajně kontrapunktem temných stránek života, odvíjejících se na plátně. Hm.
[Iva Hejlíčková - cinema]