Quo Vadis
[Quo Vadis? 2001]
Za vlády císaře Nerona se římský důstojník Marcus Vinicius bezhlavě zamiluje do krásné Lygie. Ta však, jsouc ctnostnou křesťankou, odmítá podlehnout jeho hrubému nátlaku a ukrývá se v komunitě věřících vedených apoštolem Petrem.
Při pokusu zmocnit se Lygie hrubou silou je Vinicius raněn a během pobytu v křesťanské pospolitosti se z něj postupně stává jiný člověk.. Mezitím však paranoidní Nero, hledaje inspiraci pro svou básnickou tvorbu, káže zapálit Řím a Kristovy ovečky předhodit lvům coby viníky neštěstí... Přidejme ještě celým příběhem prostupující postavu moudrého Petronia, Viniciova strýce, bohéma a Neronova rádce, doplňme figurku úlisného křiváka Chilona a máme stručný náčrt známého románu Henrika Sienkiewicze, jehož je loňský snímek Quo Vadis nejnovější adaptací. Zároveň se zapsal do dějin jako dosud nejdražší projekt polské kinematografie.
Přirozeně se naskýtá otázka, proč dnešnímu divákovi servírovat takřka notoricky známý příběh, navíc už dříve vícekrát zfilmovaný. Tvůrci se nechali slyšet, že tato verze bude především věrnější filozofii předlohy a ukáže nám její ideovou bohatost v plné šíři. Já se však stěží mohu zbavit dojmu, že tu šlo hlavně o samoúčelnou oslavu polského „národního pokladu“ a jeho propagaci v zahraničí. Naši sousedé si zkrátka s velkou slávou zfilmovali „svůj“ román tak, jak se to podle nich sluší a patří a jak se to nepodařilo jejich předchůdcům. Nic proti tomu, ale očekával bych v takovém případě nějaký osobitý přístup k látce.
Výsledkem je bohužel značně neživotné, neinvenční, odtažité a místy až učebnicově didaktické převedení románového děje na plátno, kde postavy co chvíli pronáší vzletné repliky šustící papírem. Jako by se tvůrci báli nápadů a pokládali za kacířství vnést do posvátného literárního vzoru také nějaký svůj vklad. Takové zpracování je však právě zaručeným receptem na to, jak snímek připravit o jakoukoliv naléhavost a plasticitu postav románové předlohy. Režisér a scénárista, osmdesátiletý veterán Jerzy Kawalerowicz, tentokrát zcela ignoruje fakt, že film má své vlastní vyjadřovací prostředky a k úspěchu nestačí zkopírovat děj knihy a její myšlenku vměstnat do prvoplánových frází. Totéž platí o hercích, kteří se příliš nesnaží oživit své dvourozměrné postavy. Světlou výjimkou je charismatický Boguslaw Linda (Je třeba zabít Sekala), jehož vynikající Petronius zanechá solidní dojem, na rozdíl od unylé modelové dvojice Vinicius – Lygia. V paměti utkví ještě Jerzy Trela jako zrádný řek Chilos, což je vedle Petronia další postava, které se daří vzbudit zájem a jejíž místo v příběhu není tak plakátově jednoznačné (díky alespoň za to, že má oproti dřívějším adaptacím více prostoru). Zbytek je ale šablonovitá šeď.
Vzhledem k (na evropské poměry) enormnímu rozpočtu filmu (18 milionů dolarů) se divák právem těší na vizuální orgie. I zde bude bohužel zklamán. Kostýmy a dekorace jsou sice náležitě opulentní, ale převážně statická kamera zabírající téměř vše v detailu, rutinní střih a přemíra interiérů (zjevně ateliérových) dokonale zabíjí jakýkoliv náznak velkoleposti. Quo Vadis tak místy připomíná televizní inscenaci. Herci mnohdy vchází do záběrů jak na divadelní jeviště a absence čehokoliv, co by se dalo nazvat vizuálním stylem, je zarážející. Zvláštní kapitolou jsou neuspokojivé triky, které vrcholí v až směšné scéně požáru Říma, kdy je uprostřed kamenného náměstí náhodně poházeno pár hořících trámů a má to budit hrůzu.
Quo Vadis nepůsobí o nic méně staromódně a uměle, než stejnojmenný Hollywoodský velkofilm z padesátých let, který byl však produktem doby a reagoval na diváckou poptávku (tehdy byl aspoň opravdu spektakulární podívanou). Koho chce ale podobný snímek oslovit dnes, zůstává záhadou. Jakoby se tvůrci sami zhrozili chladného konzervatizmu své adaptace, přilepili k ní nesmyslný postmoderní epilog, který má naznačit, že poselství příběhu je stále aktuální, což působí jak pěst na oko. Lze doporučit jen obdivovatelům Boguslawa Lindy, těm, kteří si chtějí zopakovat zásady Kristova učení, případně sadistům, kteří jsou pro poměrně sugestivní scénu požírání křesťanů rozběsněnými lvy ochotni překousnout cokoliv
Staromódní, do sebe zahleděná polská adaptace slavného románu trpí nedostatkem invence a udivuje neviditelností obřího rozpočtu.
[Tadeáš Petr Filmpub 12. 12. 2002]
----------------------------------------jiná
Život je, řečeno s maminkou Forresta Gumpa, jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jaký kousek na tebe vyjde. Někdy se to sejde a kdosi, o kom jste nikdy neslyšeli, udělá za pár šupů díru do světa. A někdo má v ruce královskou postupku, balík na přihazování, a přesto odehraje plonkovou hru. Zdá se, že právě tohle postihlo „hazardéry“, kteří se rozmáchle a rozmařile pustili do dalšího filmového přepisu slavné polské klasiky. Všichni vrazili do banku, co měli (a nebylo toho málo). Autor literární předlohy a držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905 Henryk Sienkiewicz nabídl klasický příběh s parametry antické tragédie střihnutý dramatickou shakespearovskou love story. Osmdesátiletý veterán filmové režie Jerzy Kawalerowicz, který se s Faraonem protlačil až do oscarových nominací, zaručoval nadhled profesionála, plynoucí z padesátileté filmařské zkušenosti. A hlavouni z Kredyt Bank, Telekomunikacija Polska a Poczta Polska si vydatně pustili žilou, aby sesypali nějakých osmnáct milionů dolarů, které celá tahle „legrace“ stála. Tak se zrodil zřejmě nejdražší projekt v dějinách polské kinematografie, po jehož zhlédnutí ale nikomu dvakrát do smíchu není.
Nekšeftujte s klasikou, když sami nemáte co nabídnout!
Kdo si myslí, že staré Mistry je možné jen tak obtáhnout zednickou tužkou přes kopírák a v rozporu s Hérakleitem dvakrát vstoupit do jedné řeky – narazí! Převyprávět klasiku totiž neznamená jen sklouznout se pohodlně po cizí vlně, ale mít vlastní vizi, jež notoricky známému vtiskne nový rozměr a poselství. To je ten vklad, jímž se odlišuje alternativní kreace od upoceného a velikášského plagiátu. To je to, co Kawalerowiczovu scenáristickému i režijnímu přepisu chybí, a dává tak jeho Quo Vadis rozměr skutečné otázky: Proč a pro koho tenhle kostýmní megaspektákl vlastně vznikl? Na slušný malér je zaděláno již ve scénáři, který rozevlátou epičnost předlohy nahradil divadelní deklamativností, monotónním proudem nekonečných, lineárně odstříhaných dialogů, které natahují stopáž a eliminují akci. Jako by měl Kawalerowicz umanutý pocit, že musí Sienkiewicze pojmout jako Sofoklovo drama, odehrávající se spíše v kašírované televizní výpravě nežli v reálných dobových kulisách. A tak navzdory extrémně výživnému rozpoč-tu máte spíše pocit, že se díváte na téměř tříhodinovou televizní inscenaci, k níž byla přilepena postmoderní koncovka, naznačující nadčasový kontext a patřící mezi jednu z mála sekvencí, jež nebudí dojem, že byla natočena v ateliéru. To, co si napsal, si Kawalerowicz v duchu matného scénáře také sám zrežíroval způsobem, který evokuje vyčichlou filmovou narativnost sedmdesátých let. Anachronicky působí i několik trikových pasáží, z nichž nejvypečenější je požár Říma, jenž problematické aranžmá posouvá až k nechtěné poetice loutkového divadla. Scéna požírání křesťanů lvy v aréně Kolosea vás, díky na chvíli probuzenému střihu, možná na okamžik vytrhne z odevzdané letargie, která vás vzápětí znovu pohltí při Ursově statickém, těžkotonážním přešlapování s býkem. A tím se prakticky vyčerpává akční potenciál snímku, který dává jasně a megalomansky najevo, že se nebude srovnávat s takovou atletickou gumou, jako byl třeba Scottův Gladiátor.
Herci tu disciplinovaně odevzdali, co jim bylo předepsáno a na co měli. Od šampiona v džudu, nepřehlédnutelné korby Rafala Kubackého, totiž kromě tklivého pohledu právě probuzeného křesťana nelze očekávat žádné subtilní herectví. Jako Ursus je tu ostatně od toho, aby odvedl, co má natrénováno, tj. položil na lopatky býka a pobíhal po place s bezvládnou krasavicí v náručí. V poněkud horší situaci je modelka a studentka žurnalistiky Magdalena Mielcarzová, od které klíčová role Lygie vyžaduje rozhodně víc než nulovou hereckou zkušenost. A tak se alespoň jednou téměř svlékne, čímž poněkud kontraproduktivně zvýší v některých teritoriích věkovou hranici pro přístupnost filmu. Zamilovaný Pawel Delag je přesvědčivější, dokud se snaží učinit z Lygie jen svoji souložnici, a jeho účelová konverze vás nechává na pochybách, zdali vyměkl před apoštolem Petrem hlavně proto, aby ji už konečně dostal do postele. Do série rozpačitých výkonů zapadá i paranoidní ryšavec Nero Michala Bajora, jenž ze všech sil přehrává, z plna hrdla zpívá, ale vedle schizoidně zlověstného Caliguly stále vypadá jako malý Bobeš. Z hlavních postav tak slušný standard odvádí jen zkušený Boguslaw Linda a některé postavy z druhého sledu, mezi nimiž vyčnívá napravený křivák Chilon Jerzyho Trely. Quo Vadis je ušlechtilá nuda a velkoryse promarněná šance, které předcházely i jisté rozpaky vzbuzující polské opuletní opusy Pan Tadeáš, Pan Wolodyjowski či Ohněm a mečem.
Zdá se, že tudy cesta k lepším zítřkům historického žánru nevede.
[Michal Šobr - Cinema]