Sicko
[2007]
Michael Moore je provokatér. Na tom by nebylo nic špatného. Michael Moore je poměrně levicově orientován. Ani na tom není de facto nic špatného. Michael Moore se většinou vyjadřuje k aktuálním problémům. To je dobře. Michael Moore je přitom vtipný. To je moc dobře. Michael Moore je občas nechutný demagog. A to je bohužel moc špatně. Jeho poslední režijní počin, Fahrenheit 9/11, byl sice zábavným kouskem, který se strefoval do osoby, která si každé strefení zaslouží, nicméně Moore občas zabíhal do naprosto nesouvisejících návazností a prakticky tak devalvoval předchozí kvalitu, již z tématu vytěžil. Z dokumentu se pak stal spíše pokulhávající paradokument. Předem je třeba konstatovat, že tohoto neblahého zvyku se Moore nevyvaroval ani ve svém nejnovějším snímku jménem Sicko. Ten si bere za cíl jeden z nejbolestivějších problémů současných Spojených států, jímž je systém zdravotního pojištění. Pokud nějaký fenomén hrál po velmi dlouhou dobu roli neustále hnisající rány na vnitropolitické scéně, bylo to právě zdravotnictví, které díky mnoha nešťastným krokům přešlo do sféry ryze ekonomické a ztratilo svůj primární účel – tedy léčit občany státu. A tedy když dostane v úvodu Sicka jeden z vypovídajících možnost nechat si přišít prsty za nemalou sumu, popřípadě odkráčet o dva prstíky kratší (ale o pořádnou sumu bohatší), nejde o přehnanost ze strany Moora. Ekonomická degenerace systému zdravotní péče v USA bohužel skutečně dospěla do této fáze.
Každý, kdo se odborněji věnuje této problematice, potvrdí, že systém soukromých zdravotních pojišťoven se v USA vymkl kontrole a pomyslný had se zakousl do svého ocasu. Pokud jste potenciálně rizikovými zákazníky (tedy hrozí u vás vypuknutí nějaké choroby, popřípadě vyšší riziko úrazu), pojišťovna díky sofistikované záchytné síti váš požadavek na získání pojištění včas zanalyzuje a odmítne. Kdo by chtěl nést milionové náklady na následnou léčbu vašeho infarktu? Jenže jakmile se ona neblahá událost objeví, veškeré finanční náklady budou bez pojištění ležet na vaší peněžence. A věřte mi, že ani v České republice není v silách člověka hradit v případě těžšího onemocnění ani polovinu potřebné péče. Natož pak v USA, jehož systém následně šponuje ceny, na nichž se pojišťovna nepodílí spoluhrazením. Právě těmto případům se rozhodl Moore ve svém filmu věnovat s humorem sobě vlastním. Minimálně v první polovině omezuje svoje vstupy do výpovědí „svědků“ na minimum a případné komentáře neodvádějí daleko od přímého svědectví často děsivých postupů „obchodníků se smrtí“, které nezajímá zdraví, ale prosperita jejich společnosti. Problém nastane ve chvíli, kdy režisér začne do prosté výpovědi o morální nefunkčnosti systému montovat své prapodivné závěry, k nimž dochází přes oslí můstky a které ohýbá až příliš vůči realitě. Míchá poměrně nesouvisející fakta a byť je film stále zábavný a vtipný, laciný útok na mysli jednodušších zámořských (tedy amerických) diváků je občas až příliš okatý. Polopatické vysvětlování zřejmých věcí – prosím. Dojemný a laciný patos s kubánskými hasiči, to už je příliš.
Věren své tradici tak v poslední třetině Moore ruinuje vše, co si mohlo bez uzardění zabírat nálepku dokument. Závěry o tom, jak je demokracie ve Francii lepší nežli v USA jen skrze zdravotní a sociální péči, jsou prostě zcestné. Čímž netvrdím, že to tak nemusí být (i když samotný záměr „měřit demokracii“ je hloupost), ale docházet k tomu těmito postupy? Co ale pak zbude? Zábavný polodokument, jehož první část ve své hodnotě naprosto převyšuje druhou. Závěrečný absurdní výlet směr Kuba je sice velice zábavný, ale jsou určité směry, jimiž diváka již vláčet nejde. Na druhou stranu plně chápu šok průměrných Američanů žijících v dobrovolné kulturní izolaci, na které musí působit dotovaná zdravotní péče jako Království nebeské. Škoda, že toto závažné téma Moore znehodnocuje výše uvedenými postupy a závěry, které nemají se zdravotnictvím nic společného. I tak ale zůstává faktem, že pro českého diváka získá film na atraktivitě jen proto, že se těžko uvyká naprosto odlišnému stylu vztahu pacient-pojišťovna-lékař, který dává vzniknout pro nás často neuvěřitelným a absurdním situacím. Moore si stále zachovává svůj smysl pro humor a když se právě nesnaží být hlavní star, vše funguje jak má. Že nechci bez pojištění v USA onemocnět, jsem věděl již před zhlédnutím Sicka a myslím, že po něm se ke mně přidá solidní porce diváků. Protože ať Moore ohýbá realitu ke své potřebě jak chce, ty nejabsurdnější události nepocházejí z jeho pera, ale ze samotné problematiky, s níž se Spojené státy potýkají již nějakou dobu. Jenže cesta ven je obtížná, ne-li nemožná a přechod k dotovanému systému by položil celý ekonomický systém. Což už ale Moore neříká. Ale i tak je Sicko zábavný snímek o poměrně nezábavných věcech.
[Smutný Aleš - filmweb]
--------------------------
Michael Moore je jeden z mála amerických dokumentaristů, který je známý i u nás. Nejdříve se uvedl s provokativním Bowling for Columbine (za což získal Oscara), potom si to rozdal se samotným Georgem Bushem ve Fahrenheit 9/11 a teď se rozhodl pečlivěji podívat na zoubek americkému zdravotnictví. S jeho filmy ale vždycky byl a nejspíš i vždycky bude jeden velký problém. Moore hraje spíš na svoje charisma a filmařské schopnosti než na objektivní zachycení skutečnosti. S tou si občas rád tak trošku zamanipuluje a tak není divu, že tenhle sympatický tlouštík je jednou částí filmového světa adorován za to, že se nebojí ukázat pravdu, a druhou polovinou diváckého spektra zatracován, protože ta pravda vlastně zas až tak úplně pravdou není.
Nejsme tu ale proto, abychom debatovali o tom, zda je Michael Moore aktivní levičák, osobitý bojovník za svobodu nebo jen chladně kalkulující svině (k tomu se můžete klidně vyjádřit v diskusi, pokud budete chtít). Teď si raději podrobně probereme jeho novinku. Pokud už jste měli co dočinění s nějakým Moorovým filmem, nemůže vás Sicko prakticky ničím překvapit. Michael Moore střídavě před diváka předkládá kruté osudy lidí, kteří neměli uzavřenou zdravotní pojistku a měli tu smůlu, že si na cirkulárce ufikli prsty a zároveň se pouští do pátrání, proč je v USA situace ve zdravotnictví tak špatná. Nepřekvapivě zjišťuje, že za všechno mohou politici. Především tedy cynický Nixon a úplatný Bush a jeho kabinet. Když už se chce divákovi zvracet nad tím, jak je to v Americe všechno zkorumpované a jak zdravotní pojišťovny hrabou dolary na nemocných, přesune se divák spolu s režisérem do zemí jako je Kanada, Francie, Velká Británie nebo Kuba, kde člověka vyléčí prakticky zadarmo (a v Británii mu za to ještě zaplatí). A na konci je jedna absurdní scéna, díky které by si každý měl uvědomit, že v USA opravdu není všechno úplně košér.
Takže vlastně jako vždycky. Tentokrát je tu ale jeden obrovský problém. Troufám si tvrdit, že americké zdravotnictví v Čechách nikoho nezajímá. Michael Moore točí v podstatě stále stejně. Je provokativní, je sarkastický, vtipný a zábavný. Tentokrát si ale vzal téma, které je i přes svou důležitost opravdu jen a pouze americké. Pepu Vopičku z Moravských Budějovic totiž bude určitě víc zajímat prezident Bush a válka v Iráku než nějaký Američan, kterému odmítli hradit léčbu leukémie. Na to první si náš Pepa může v hospodě zanadávat s kámošema a pokud si občas koupí noviny, tak alespoň ví, kde přibližně Irák leží. U toho druhého si maximálně tak řekne, že je blbý, že ten nemocný chlapík umřel.
To ale není největší problém. I když se přeneseme přes fakt, že Michael Moore si zase hraje z pravdou, stříhá staré televizní záběry tak, jak se mu to líbí a zatajuje důležité informace kvůli tomu, aby jeho film byl zajímavější a působivější, pořád nám tu zůstává jedna velká potíž. Tentokrát to není moc vtipné. Mooreovi jakoby došly nápady. První půlhodinu nám ukáže trpící lidi, pak se vydá na návštěvu do „sociálně přátelštějších státu“ a nakonec se pokusí z Ameriky udělat idiota. Tentokrát se nemůže opřít o zábavné animované filmy od tvůrců South Parku ani o rozhovory s militantními magory. Sicko je mnohem vážnější než Moorovy předchozí dokumenty a i když se režisér opět neobešel bez svých sarkastických poznámek a stylizace do průměrného Američana, který se diví, proč nemusí platit šedesát tisíc dolarů za přišití prostředníčku, tentokrát to zkrátka už není tak zábavné.
Sicko není špatný film. Bezpochyby se zabývá tématem, o kterém by se mělo mluvit, ale Moore už neumí překvapit tak, jako to uměl dřív. Bohužel tu ale zůstal jeho klasický režijní styl, u kterého to bude mít divák, jenž nechce používat vlastní hlavu, hodně těžké. Moore je přesvědčivý, ale když se nad jeho posledním filmem pořádně zamyslíte a nenecháte se oblbnout tklivou hudbou a krutými lidskými osudy, zjistíte, že jde vlastně jen o další levičáckou agitku, která by se dala shrnout větou „naše vláda smrdí a Bush je vůl.“ Někomu to ke spokojenosti možná stačí, ale já bych i přes režisérovu snahu ocenil, kdyby se příště pokusil pojmout svůj film trošku jinak. Takhle už začíná pomalu působit jako hospodský štamgast, který jen sedí a křičí, že vláda nestojí za nic. Alibisticky je tedy hodnocení pod recenzí naprosto neutrální. Hvězdičky si totiž můžete přičítat i odečítat jak se vám zlíbí. Při sledování Sicko totiž platí to, co platí pro všechny Mooreovy filmy. Záleží víc na vás samotných než na režisérovi, jestli odejdete z kina spokojeni nebo zhnuseni.
p.s.: Rád bych věděl, jestli je zdravotnictví na Kubě vážně tak kamarádské, jak ho Moore prezentuje. Pokud s ním tedy máte nějaké zkušenosti, napište mi prosím do vzkazníku.
[Mr. Hlad - moviezone]