40 let panic
[The 40 Year Old Virgin 2005]
Andy je čtyřicet let panic a nevadí mu to... Mělo by? Jeho kolegové z práce se domnívají, že naprosto určitě, a hodlají mu s prolomením společensky nepřijatelného sexuálního problému pomoci, co jim síly stačí.
Ačkoliv v zahraničí i u nás kritika film 40 let panic pochválila, vyzvedla kvality ústředního představitele, rozplývala se nad chytrým humorem a absencí hluchých, nedejbože trapných míst, budu se muset přiklonit k té menšině, která si o filmu myslí opak výše řečeného (já každopádně). Rád bych napsal, že film je svým způsobem teenagerskou komedií bez teenagerů, kde se ale všechny postavy jako nevybouření teenageři chovají a sex je středobodem jejich soukromých vesmírů (podobně jako u hrdinů „prcičkové“ série a všech plagiátů), takže se nebude líbit ani teenagerům, ani dospělým... Jenže statisticky vzato v poslední části tvrzení nemám pravdu a musím se tedy omezit na samotné tvrzení, že ačkoliv jsou hrdinové filmu už v dospělém věku, chovají se mnohem hůř než jejich náctiletí kolegové z „ejakulujících komedií“.
Vždyť i zdánlivě ústřední zápletka je typicky prcičkovská... Hlavní hrdina - čtyřicátník Andy - žije naprosto spokojeným staromládeneckým životem, nic mu nechybí, dopřává si všechno, na čem mu záleží, a fakt, že je panic, ho trápí ze všeho nejméně. To se ale ukáže být mylným ve chvíli, kdy se o něm tuto pikantnost dozví sexem posedlí kolegové z práce, shodnou se na její společenské nepřijatelnosti a rozhodnou se mu napravit život. V tu chvíli se jako mentálně postižený idiot začne chovat kupodivu i dosud docela vyrovnaný Andy a film samotný se ani na okamžik nesnaží stavět na stranu ideálnosti jeho předchozího života.
Nebudu se svatouškovsky pohoršovat nad tím, že ten film není o sexuálním životě dospělých (jako některé filmy Woodyho Allena), ale přisprostlou a lacinou sérií pitomých pubertálních vtipů... Nicméně to, že mu chybí jakákoliv koncepce a ve výsledku jde o estrádu dohromady nijak nesouvisejících scén, které nejsou důležité pro celek, už mi vadit může. Navíc anarchistická struktura teenagerských komedií tvoří jen jednu část filmu, ta druhá - která ji souběžně doprovází - je Andyho romantické oblouznění životem otrkanou ženou, která se živí dost bizarním způsobem, prodává lidem jejich věci na eBayi. Má už rodinu, nechodí na divoké večírky, je rozumná... a náš panic se do ní zamiluje.
Tady naopak film nijak nenabourává klasické žánrové schéma romantických komedií, jen občas dost křečovitě využívá gagů z ranku teenagerského subžánru. Například Andy vůbec netuší, jak si poradit s kondomem a začne jeden za druhým různě nafukovat, natahovat, dělat s nimi různé absurdnosti. Domnívám se, že i každý v celibátu žijící kněz tak nějak teoreticky ví, co se s kondomem dělá, a nemusel by si - v ryze hypotetické situaci - číst návod, Andy ano. Jinak se ale romantická část filmu řídí všemi žánrovými klišé, nesnaží se je měnit, nedejbože nějak dávat dohromady s tím, co se děje v druhé „dějové linii“ filmu, takže Andy se chová každou chvíli úplně jinak.
Dalo by se mluvit o bezradnosti, s jakou film látá obě části dohromady a jak se hlavní i vedlejší postavy neustále mění... podle toho, co si která situace vyžaduje. De facto jedinou neměnnou vlastností je jejich nezkrotitelné pubertální chování a jinak než v kontextu sexuálních historek nikoho ani nepoznáme (ve chvíli, kdy se o to film pokouší, žalostně selhává). V každém případě je snímek mnohem sebejistější na poli klasického žánrového filmu, kde je i hrdinovo panictví - pominu-li vykonstruované trapasy s kondomy, antikoncepčním sezením nebo pornokazetami - využito jako zajímavý dramatický prvek ve vývoji vztahů mezi postavami.
40 let panic má bezesporu nesourodou strukturu, chybí mu jakákoliv koncepce, kauzální vazby nepracují, většina komediálních situací není vůbec nikam dohrána a de facto jde akorát o násilnou aplikaci prcičkového schématu na svět dospělých postav... Režisér Judd Apatow ale dobře zvolil herecké představitele a ačkoliv ti v Andyho pracovní sféře jen plní funkci typizovaných postaviček, dokáží být občas docela vtipní (zejména pokud film pracuje s úplně jiným typem humoru - asi nejvtipnější pracovní skeč je zpívání ukolébavky). Představitel hlavní role Steve Carell (který bohužel spolupracoval i na scénáři) pojal svého hrdinu jako trochu smolařského, ale ničím extravagantního ňoumu, většinu času se nijak nepitvoří a jeho smysl pro komiku je z mnohem civilnějšího ranku, než o který se snaží ostatní (o to smutnější jsou křečovité etudy a la „popis neexistujícího sexuálního života“).
Paradoxní je, že ačkoliv jsou herci občas velmi vtipní, film sám se ani o nějaké účelově komediální situace příliš nesnaží (zpěv ukolébavky je jednou z mála). Většinu času ždíme humornost z faktu, že postavy mluví velmi sprostě (a čím méně byste to do nich řekli, tím to má být komičtější) nebo dělají extrémně společensky nevhodné věci (provádějí kreace s videokamerou, řídí hodně opilé, vzpomínají na zoofilní sex, jemuž byly přítomny). Občas film těží z nenápadnější sociálně laděné komiky, založené na kontrastu toho, co dělá hrdina, s tím, co se obecně považuje za obvyklé (Andy jezdí jen na kole a nemá řidičák, což se ale u čtyřicetiletého muže nepředpokládá - zdroj humoru), ale má tendence se dost opakovat (zmíněný vtip s kolem se ve filmu objeví minimálně čtyřikrát).
Co z tohoto ajntopfu nakonec může vzejít? Nijak zvlášť zábavný, zato přeplácaný film, do kterého se toho snažili tvůrci nacpat hrozně moc, a ode všeho, aniž by měli výraznou představu, jak chtějí, aby vlastně ve finále vypadal (čemuž napovídá i závěrečný vtip za každou cenu - muzikálová sekvence a la Vlasy). Hybrid mezi žánry teenagerské a romantické komedie, které se mezi sebou po většinu času přetahují a každá chvilku tahá pilku. Nakonec zvítězí ta romantická a celé finále se nese plně v jejím duchu. Pak se ale nabízí otázky: Proč vlastně ti kolegové? Proč ta kanonáda sexistických vulgarit? Proč vlastně ta dobrá polovina filmu z pracovního a nočního prostředí? Proč celý film nebyl o tom, jak se čtyřicetiletý panic zamiloval do životem unavené vlastně-už-babičky? Čert ví...
*
Teenagerská komedie, v níž se jako teenageři chovají dospělí lidé ve středním věku... a trochu také romantická komedie. Vyberte si. Plně spokojeni ale možná nebudete ani s jedním (tedy aspoň já nebyl).
[Radomír Kokeš - filmpub]
------------------------------------------------------
Když se do úvodního záběru vpotácí rozespalý hlavní hrdina, vybavený neodbytnou ranní erekcí, jíž navzdory se pak se střídavými úspěchy snaží vymočit, budete si jisti tím, jaký druh filmu pro vás debutující režisér Judd Apatow přichystal. A nejspíš se budete mýlit – komedie 40 let panic totiž není ani zdaleka pouze přehlídkou hrubozrnných vtipů, stejně jako titulní panic Andy není jen figurkou hodnou divákova posměchu.
Jistě by přitom bylo snadné chechtat se člověku, který ve věku čtyřiceti let vlastní „víc videoher než asijský puberťák“ a povídá si s hračkami. Ostatně i takové reakce se Andy dočká, když se během osudové pokerové partie s kolegy z práce pokusí blufovat o sexu, čímž odhalí svou dlouho tajenou nedotčenost (ne, ženská ňadra opravdu na omak nepůsobí jako pytlíky s pískem).
Ještě více než pobavena je však trojice Andyho spolupracovníků z obchodu s elektronikou šokována - jak vůbec někdo může existovat bez věci, která jejich životy takřka řídí? V rámci přátelské výpomoci se rozhodnou Andyho osobně uvést do světa blízkých setkání sexuálního druhu, přičemž každý z nich má na lov žen svůj vlastní ‚zaručený‘ recept. Čím dál tím víc je ale zřejmé, že údajní nadsamci mají v oblasti vztahů nemálo vlastních problémů, zatímco Andy Stitzer je natolik citlivá duše, že se pro dobývání vytipovaných podnapilých slečen a podobné hrátky jednoduše nehodí.
Právě v Andyho odzbrojující nevinnosti tkví kouzlo filmu, a nikdo na tom nenese větší zásluhu než jeho představitel Steve Carell, který se vyhýbá šklebivému přehrávání a zároveň má skvělý komediální timing. Některé scény jsou díky němu vtipné i dojemné zároveň – třeba ta, v níž cudný Andy před vložením pornokazety do přehrávače zakrývá výhled své jediné rodině: plastovým panáčkům a starým fotografiím.
Obzvláště poté, co se hrdina seznámí se sympatickou Trish (Catherine Keener), se z variace na pubertální prcičkoviny přirozenou cestou vyklube tak nepokrytě romantická záležitost, že občasný návrat k nechutnostem působí až nepatřičně. Snímek nekazí jen některé méně podařené frky, ale hlavně zbytečná délka - tak jako je čtyřicet let přece jen příliš dlouhá doba pro celibát, jsou nadměrečné i dvě hodiny v případě komedie s takto jednoduchým konceptem.
Přestože ale Apatowův snímek ke konci ztrácí dech, zaslouží si trochu shovívavosti. Za to, s jakým pochopením přistupuje ke svým postavám, za Carellův herecký výkon i za úžasný nástup závěrečného hudebního čísla, u kterého se nebude usmívat jen ten nejzarytější cynik.
ORTEL: Hrubozrnná komedie, která však ukrývá překvapivě citlivé jádro.
[Němec Pavel - premiere]